O konceptu cestování s dětským dvoukolákem
Jmenuji se Jan Srovnal a jsem otcem tří dětí - Marka (2014), Eduarda (2017) a Eleny (2019). Vždy jsem rád podnikal nejrůznější výlety spojené s poznáváním nových míst. S narozením prvního syna se můj životní styl samozřejmě změnil. Přesto jsem měl chuť dál podnikat výlety i delší cesty. Než začal Marek více chodit, cestoval jsem celkem bez problémů s kočárkem nebo krosnou. Situace se ovšem změnila s jeho prvními krůčky. Kočárek se začínal stávat přítěží a krosna byla na městský park příliš velký "kalibr".
Snažil jsem se najít takový způsob cestování, aby se "outdoor" a pohyb staly od začátku vášní i pro moje děti. Vyzkoušel jsem s nimi postupem času všechny možné transportní prostředky, které náš trh nabízí. Zpočátku kočár, šátek, nosítko, golfky, krosnu, sedačku za kolo, později také koloběžku, odrážedlo, odrážecí kolo nebo tříkolku. Něco více, něco méně. Každé "udělátko" má své plusy i mínusy. Každé je vhodné v jiné situaci a v jiném věku dítěte, což asi nikoho nepřekvapí. Co jsem nezkoušel? Napadá mě jen dětský vozík za kolo (Croozer), plastová tříkolka s tlačným madlem a pro nejmenší děti pak zcela nevhodné chodítko.
Přirozeně jsem také koukal, jak výlety řeší ostatní tátové a maminky. Uvědomil jsem si při tom, že rodiče v rámci cestování často přistupují k dětem jako k zavazadlům. To znamená, že je zavážou do manducy, přikurtují do golfek či sportovního kočárku, zašněrují do krosny a snaží se teleportovat z bodu A do bodu B. V případě problémů ucpou pusu dudlíkem, lízátkem, nebo rozptylují dětskou nespokojenost plyšákem (golfky) či nervózním pohupováním (šátky/Manducy). Dítě pak bere cestu jako nutné zlo, které musí přečkat a rodič je ve stresu, aby se něco "nepodělalo" ještě před dosažením cíle.