Bylo sychravé, nevlídné nedělní ráno koncem února. Byli jsme ale u babičky ve Frýdlantu nad Ostravicí a jednomyslně jsme došli k názoru, že víkendovou návštěvu bychom měli zakončit výletem do Štramberka. Rozhledna Trúba, sladké uši, hezké domky... Proč ne? Tak jsme s Markem a babičkou naskočili do auta a vyrazili. Do kufru jsme ještě pro jistotu přibalili dvoukolák. Co kdyby byla cesta delší?

Před cestou jsme si namlouvali, že pohodlně zastavíme na náměstí, hezky ho obejdeme, vyšlápneme si na Trúbu, něco sníme a pojedeme zpátky. Už první zákaz vjezdu na náměstí ale naznačoval, že to nebude tak jednoduché. Další zákazy parkování nás v tom utvrdily. Směrovky nás nakonec zavedly na parkoviště kousek od kopce Kotouč. Dvoukolák tak přišel vhod už směrem do centra.

Po cestě se Marek na dvoukoláku rozhlížel a spatřil o kousek dál dětské hřiště. Museli jsme proto udělat mezizastávku na houpačkách, kde jsem zatím prozkoumával na nedaleké mapě. Zjistil jsem, že jenom kousek odsud je slavná jeskyně Šipka, kdy byly objeveny pozůstatky neandrtálce. Nastudoval jsem proto trasu a vyrazili jsme.

S kočárem bychom se mohli s nápadem speleologické výpravy okamžitě rozloučit. Ne tak s dvoukolákem. Marek naskočil a nechal se chvíli vytahovat po rozmoklé pěšině, která prudce stoupala do kopce. Pak jsme šli zase chvíli po svých. Od jeskyně byl úžasný výhled na městečko s věhlasnou věží. Když jsme se pokochali výhledy, čekal nás sestup pěšinou, na které se bělaly ledové skvrny. Marek usoudil, že tuto pasáž bude příjemnější odchodit po svých. Nicméně jakmile se přiblížil asfalt, už stál na vozíku. Byli jsme za něj rádi. Cesta byla nepříjemně úzká, jako chodníky sloužily skromné úseky o šíři obrubníku podél zdí domů a auta nás míjela jen o pár desítek centimetrů. Bez vozíku bychom měli strach o Markovu bezpečnost.

Další náročnější úsek byl výstup k Trúbě. Cesta na náměstí vedla prudce do kopce přes klasické žulové kostky. Následovalo asi sto schodů před zastávkou v chatě Dr. Hrstky u zasloužené jitrnice a bramboráků. Cesta dolů vedla přes povrch z opracovaného lomového kamene. Povrch cesty popisuji záměrně podrobněji, aby vyniklo, s čím vším se musely moje podrážky a Barumky na dvoukoláku vypořádat.

Večer jsme se Zuzkou přemítali, zda bychom tento výlet vůbec absolvovali, kdybychom s sebou dvoukolák neměli - případně jak by probíhal. Technicky vzato bychom ho zvládli i s krosnou - ale za jakou cenu? Moje nemocná záda by to jistě s povděkem nepřijala. Stejně tak by si výlet neužil ani Marek, který už při naší letní túře k Sealsfieldovu kameni v Podyjí dával dost nahlas najevo svůj nesouhlas s nošením v krosně.

Kočárek by pak celou cestu určitě nezvládl. Možná pod náměstí. Pak by ale následovalo tlačení do kopce po kostkách, stovka schodů pod rozhlednu a křivolaká cesta po lomových kamenech. Tím bychom se nadřeli, Marek by se natřásal jako na trakaři a také bychom zničili veškerá ložiska a pohyblivé díly na kočárku. A do jeskyně bychom se vůbec nepodívali.

Při porovnávání více možných scénářů však nakonec známe bezpečně pouze jediný - ten, který se uskutečnil. Našeho rozhodnutí vydat se na výlet jsme díky dvoukoláku nelitovali a myslím, že ani na Markovi nebyly vidět stopy nespokojenosti. Marek si cestou domů v autě spokojeně zdřímnul. Předpokládám, že byl příjemně unaven.