Proč není na dvoukoláku sedátko?

Marek se naučil první dvousloví krátce poté, co začal sám chodit. Znělo: "bolí nohy". Doprovázela ho ústa do podkovy, zoufalý pohled a obě ruce zdvižené. K čemu tato situace pokaždé dospěla, nemusím jistě rozepisovat. Rodičů, kteří poponášeli děti v parcích a u hřišť, jsem si všímal docela často. Byl jsem tak trochu škodolibě rád, že nejsem jediný, komu dětská lenost tlačí na meziobratlové ploténky.

Taková situace je ale často trest za ambice rodičů, kteří si chtějí dokázat, že jejich potomek celou cestu zvládne ujít po svých - nebo za to, že se jim nechce tahat kočárek. Končí to pak výše zmíněným nešťastným výrazem ratolesti, když zjistí, že musí opět ujít ten starý, známý a extrémně nudný chodník od domu ke hřišti.

Ve skutečnosti chce pouze odstranit z cesty tuto nudnou pasáž, aby už bylo u cíle. Samozřejmě přitom ví, že nejjistější cesta vede skrze rodičovskou náruč. Ta se otevře vždy, jakmile se "zahraje na city". Jakmile je dítko v cíli a má před sebou fantastickou zábavu na hřišti, bolest nohou zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Ostatně v kočárku ho také zadek zpravidla nebolí. Stejně tak na dvoukoláku jsem Marka nikdy neslyšel naříkat, že ho bolí nohy. A přitom se na něm najezdil tolik hodin... Důležité bylo, že se jelo rychle a za dobrodružstvím!

Někdo by možná namítnul, že si i na dvoukolák dítě zvykne a bude ho pak zapotřebí odnaučovat stejně jako z kočárku. Je v tom ale hned několik rozdílů. Sestupovat z vozíku je pro dítě mnohem snazší a pro rodiče pohodlnější. Navíc funguje více na principu dobrovolnosti. Potomka nemusíte stavět na zem proti jeho vůli. Nastoupí a sestoupí, kdykoli chce. Navíc není změna z jízdy na dvoukoláku do samostatné chůze tak rozdílná jako v případě sezení v kočárku a nevyžaduje tolik přemáhání.

Jsou mi blízké názory pedagoga Marka Hermana, kterého si dovolím volně parafrázovat. Dítě potřebuje zažít také diskomfort, dvojaký život, plný kontrapunktů, radosti a nesnází, život, který nemá neustále vymetené cestičky a všelijak jinak usnadněný provoz, aby si vážil věcí, a dokázal užívat chvíle radosti a štěstí. Emočně si pak vychutná slast o mnoho lépe a bude jej více motivovat, když bude před tím vystaveno prožití únavy, chladu, hladu a zmaru (berte prosím s nadsázkou). Rodič by měl zejména dohlížet, udávat směr, vysvětlovat, táhnout příkladem, ne tlačit silou, nikoliv suplovat chůvu čínského císaře nebo si hrát na malé kamarády, kterými stejně nikdy nebude a neměl by být.

Stejně tak dvoukolák není jen dopravní prostředek, ale vyjadřuje také životní postoj a přístup k výchově dětí. Ty s ním získávají více svéprávnosti, ale za cenu zodpovědnosti a schopnosti nést důsledky svého chování, a to pozitivní i negativní. Co si o tom myslíte?